Přednáška Karla Poppera v Praze v roce 1994

Pane rektore, pane dekane, damy a panove,


3. lekarske fakulte Karlovy university, jejimu dekanovi, profesoru Hoeschlovi a vam vsem, kdo jste se tu dnes sesli, chci vyjadrit hlubokou vdecnost za velkou cest, ktere se mi zde dostava.


Byt po sedesati letech opet v Praze - a byla to leta nelehka - je pro mne obrovskym zazitkem. Prijizdel jsem do Prahy z Vidne v letech 1911 a 1913 - jeste pred prvni svetovou valkou a take nekolikrat behem valky. A asi tak kolem roku 1934 jsem dosel k zaveru, ze Praha je nejkrasnejsi mesto ve Stredni Evrope. To se nezmenilo, ale vse ostatni ano.


Pred sedesati lety zil na Hradcanech Tomas Garrigue Masaryk, velky zakladatel Republiky Ceskoslovenske a jeji president- osvoboditel. Hluboce obdivuji Masaryka. Byl jednim z nejvyznamnejsich prukopniku toho, co jsem rok nebo dva po jeho smrti nazval otevrenou spolecnosti. Byl prukopnikem otevrene spolecnosti jak v teorii, tak v praxi; byl skutecne nejvetsim z jejich prukopniku od Abrahama Lincolna po Winstona Churchilla. Z nastupnickych statu rakouske rise, ktere zde staly porazene a zbidacene, byl Masarykuv vytvor, Ceskoslovenska republika, jedinym uspesnym vysledkem. Prvni republika byla uspesna svym financnictvim, prumyslem, politikou, vzdelanosti a kulturou; a byla i dobre branena. Nikdy v dejinach nebyl novy stat - ktery koneckoncu vzesel z revoluce - tak mirumilovny a tak uspesny, a pritom byl do znacne miry dilem tvurciho mysleni a konani jednoho muze. Tohle vsechno ale nevzniklo samosebou, bez obtizi; bylo to vysledkem Masarykovy filosofie, jeho moudrosti a charakteru, ve kterem vynikala osobni odvaha, opravdovost a otevrenost. Svou vlastni filosofii oznacoval jako kriticky realismus. A tim take skutecne byla. Avsak jeho humanismus nebo humanitarstvi take sehraly dulezitou roli.


Verim, ze Masarykuv neobycejny zivot historici podrobne probadali. Nicmene jsem privezl do Prahy dva kratke pribehy, o nichz je vsem jeho zivotopiscum velice pravdepodobne malo znamo. Autenticnost obou pribehu by mohl, podle meho, stale jeste (alespon castecne) overit nekdo, kdo se zajima o studium dokumentu, ktere jsou mozna dosud neprobadane. Prvni pribeh souvisi se zvlastnimi okolnostmi, za kterych jsem poprve slysel Masarykovo jmeno: bylo to v zime 1915-16 za prvni svetove valky, kdyz mi bylo 13 let.


Muj otec pusobil ve Vidni jako pravnik a nase rodina se blizce pratelila s rodinou Schmidtovych, kteri meli tri syny a dceru. Jeden jejich syn byl dustojnikem, druhy, dr. Karl Schmidt, kteremu tahlo ke tricitce, byl pravnikem; treti syn, Oscar, se mnou chodil do tridy. Dr. Karl Schmidt nas casto navstevoval a zustaval u nas na veceri. Jednoho takoveho vecera - byl tehdy ve valecne uniforme dustojnika c. a k. armady - nam vypravel, ze mu armada sverila ukol vysetrovat pripady velezrady a pripravit valecne soudni procesy se zradci. Povedel nam o velmi zajimavem pripadu, kterym se prave zabyval: o pripadu tehdy sestasedesatileteho profesora filosofie na videnske universite, dr. Tomase Masaryka, ktery se prave nachazel v Anglii nebo ve Spojenych statech; byl jednim z hlavnich vudcu hnuti Cechu a Slovaku za narodni samostatnost, cimz zjevne naplnil skutkovou podstatu velezrady. "Ale", dodaval Schmidt nejvys duverne, "je to uzasny clovek". Vypravel nam, ze cetl Masarykovy knihy - zvlaste knihu o vztahu Ruska a Evropy, ktera na neho velmi zapusobila. Jak se tak nechal unaset tematem, udelal nam prednasku o tomto neuveritelnem zradci, o nanejvys ucenem a kulturnim cloveku, o vudcim duchu filosofickem, o uciteli etiky, o velkem liberalovi a o muzi, ktery je hotov nasadit zivot za dosazeni osvobozeni sveho naroda. Schmidt nam take pozdeji povedel o ceske armade, kterou Masaryk organizoval z Cechu zijicich v cizine (ve Francii, Anglii, Rusku a ve Spojenych statech) a take z rakouskych valecnych zajatcu ceskeho puvodu v Rusku.


Byl to neobycejny zazitek, ktery ani po 78 letech neztratil nic ze sve puvodni intenzity. Dnes si myslim, ze se takova vec mohla odehrat prave jen v Rakousku. Rakouska rise byla tehdy ve valce a platila zde zvlastni ustanoveni, ktera nepodlehala parlamentni kontrole. V zemi vladl ministersky predseda, hrabe Sturgkh, ktery disponoval diktatorskymi pravomocemi, odvozenymi ze stanneho prava. A presto byla ve Vidni stale jeste ziva liberalni atmosfera predvalecne doby. Stal pred nami pravnik a zaroven dustojnik, jehoz ukolem bylo vysetrovat velezradnou cinnost, a pritom on sam se dopoustel zrady tim, ze nam, obycejnym civilistum, sveruje informace o postupu vysetrovani a o svem obdivu ke zradci! Avsak bylo jasne, ze nema vubec strach. Vedel, ze je v bezpeci: v bezpeci navzdory diktature a stannemu pravu. Jaky rozdil v porovnani s tim, co zacalo o rok pozdeji v Rusku a co se rozbujelo do one desne nestvurnosti, kterou muzeme nyni nazvat "moderni diktaturou". Tak tohle se odehralo ve Vidni v roce 1916. Avsak v nekterych provinciich, v oblastech, kde se statni moc stretavala tvari v tvar s iredentistickym nacionalismem, panoval statni teror. Mistni urednici ("kapesni" diktatori) byli liberalismem velkych mest nedotceni - a bali se. Vladli za pomoci tajneho teroru a dokonce muceni: dovidal jsem se o tom vsem z tehoz neobycejneho zdroje - diky opakovanym navstevam dr. Karla Schmidta. Schmidt nam sdeloval vse o Masarykove pocinani, vse o svem hrdinovi, na nehoz sbiral material, ktery by byl urcite vedl k Masarykove poprave, kdyby se ho nekdy nahodou vitezne rakouske risi podarilo zmocnit. Avsak v roce 1916 dokonce i mne zacalo byt jasne, ze k tomu nikdy nedojde: ze centralni mocnosti valku prohraly. Zato jsem ale nevedel, ze dokonce clenove rakouske vlady to chteli vzdat a ze Rakousko pokracovalo ve valce hlavne ze strachu z nemecke invaze. Zde konci muj prvni pribeh.


Temer o dvacet let pozdeji, kdyz byl rakouskym diktatorem kancler Schusschnigg, jsem znovu nahodou zaslechl neco velmi osobniho o Tomasi Masarykovi. Byl jsem na videnske universite zakem profesora Heinricha Gomperze, ucence v oboru recke kultury a filosofie. Spratelili jsme se. Po vrazde kanclere Dolfusse, spachane skupinou rakouskych narodnich socialistu, prevzal moc Schusschnigg, ktery pozadoval po vsech statnich zamestnancich, vcetne ucitelu a profesoru, aby vstoupili do organizace, jiz nazval Vlastenecka fronta, do organizace, jejimiz cleny smeli byt pouze lide, kteri podepsali prohlaseni, ze jsou proti Anschlussu neboli sjednoceni Rakouska s Nemeckem. V Nemecku tehdy vladla hitlerovska diktatura. Vsichni universitni profesori tehdy podepsali (a zvlaste ti, kdo byli naciste). Vyskytla se pouze jedina vyjimka: profesor Heinrich Gomperz, jehoz rodina pochazela z Nemecka a jehoz kulturni zazemi a orientace na reckou vzdelanost ho vedla k presvedceni, ze jednota s Nemeckem je potrebna - uz proto, ze tam pusobi velky pocet antickych badatelu. On sam byl zidovskeho puvodu a byl si plne vedom Hitlerovych teroristickych rasovych teorii a jeho teroristicke praxe. Choval vsak duveru k vysoke civilizovanosti Nemecka a na Hitlera pohlizel jako na politickou raritu, ktera zajiste brzy zapadne. Podle meho mineni Gomperz shledal, ze je pod jeho dustojnost, aby se Hitlerem nejak zvlast zabyval. Bohuzel se ve vetsine techto svych predstav tragicky mylil. Skutecnost, ze nevstoupil do Schusschniggovy Vlastenecke fronty vedla k jeho propusteni z university, takze prisel o veskery svuj prijem. A do novin se to nikdy diky cenzure nedostalo. Nikdo se o jeho propusteni nedovedel. Ani ja jsem nic neslysel, dokud mi jednoho dne nezatelefonoval - a tak jsme se setkali. Tehdy mi vypravel, co se stalo a ze se po svem propusteni rozhodl emigrovat do Spojenych statu. Nemel vsak penize na onu nakladnou cestu. A tak odjel do Prahy, kde pozadal stareho pritele a kolegu Masaryka o pujcku. Masaryk mu daroval potrebnou castku z vlastnich osobnich uspor - o pujcce nechtel ani slyset - a vysvetlil Gomperzovi, ze si za danym ucelem nepreje cerpat z zadnych oficialnich fondu, protoze by politicky prvek v cele zalezitosti mohl byt chapan jako pronemecky, a mozna dokonce prohitlerovsky cin ... A Gomperz mi vypravel, jak dojimave a nadherne bylo toto setkani s Masarykem.


Damy a panove, vzdycky jsem Masaryka obdivoval jakozto jednoho ze dvou velkych statniku a hrdinu Evropy dvacateho stoleti: mam na mysli Masaryka a Churchilla.


Masarykovo Ceskoslovensko bylo - podle meho nade vsi pochybnost - nejotevrenejsi ze vsech spolecnosti, ktere kdy v Evrope spatrily svetlo sveta. Vydrzelo pouhych dvacet let; trebaze tezkych, bylo to nadhernych dvacet let: V nejkratsim moznem case tato otevrena spolecnost vybudovala fungujici hospodarstvi a nejspolehlivejsi vojensky obranny system v Evrope. Potom bylo Masarykovo Ceskoslovensko zniceno dvema starsimi evropskymi otevrenymi spolecnostmi - Britanii a Francii, kde byli prave u moci ustupkari, kteri na zniceni Ceskoslovenska s Hitlerem spolupracovali. A tady je clovek nachylny ke spekulacim: kdyby byl Masaryk v te dobe jeste nazivu, je nepravdepodobne, ze by byli ustupkari mohli Hitlerovi pomahat pri zniceni Ceskoslovenska. Hitler tehdy stale jeste blafoval a Masaryk by mu byl - podle meho nazoru - jiste ustedril nalezitou odpoved.


Avsak do struktury ceskoslovenske otevrene spolecnosti byl od sameho zacatku zabudovan zbytecny slaby clanek. Narazim zde na takzvany princip narodniho sebeurceni, na princip, ktery na Zapade ziskal temer absolutni moralni autoritu (kterou dodnes neztratil), ackoli staci jen trochu popremyslet, abychom pochopili, ze takovou zasadu nelze v Evrope vubec uplatnit; vzdyt i ostrovy jako Velka Britanie, Irsko nebo Kypr jsou obydleny nekolika takzvanymi narodnostmi, ktere maji kazda sve politicke vudce, pozadujici narodni sebeurceni. A masarykovska otevrena spolecnost nebyla s to dat na tyto pozadavky hluboce zvazenou, moralni a politickou odpoved. Neni to tak davno, co se vase zeme ocitla pod podobnym tlakem; a protoze nemela dobre promyslenou teoretickou a moralni obranu, muselo dojit k jejimu rozdeleni. Nikdo nevi, jake budou dusledky. Homogenni obyvatelstvo hovorici jednim jazykem ma nepochybne obrovskou vyhodu, co se tyce prumyslove spoluprace; ale kde v Evrope neco takoveho najdete? Evropa jednoduse takova neni, s vyjimkou velmi mala zemi, kde bylo homogennosti dosazeno politickymi a vychovne vzdelavacimi prostredky, s jejichz pomoci byly potlaceny mensiny nebo dialekty. To plati zejmena pro Nemecko a Francii. Ale i tyto dve zeme maji dnes vyznamne mensiny - a tak je tomu ostatne u vsech evropskych statu. Vyjimku tvori Island (a snad take Malta).


Domnivam se, ze kazdy, kdo miluje mir a civilizovany zivot, by mel prilozit ruku k dilu vseobecne osvety stran neprakticnosti a nehumannosti onoho slavneho - nebo, mohu-li se tak vyjadrit - nechvalne prosluleho principu narodniho seberuceni, ktery nyni zdegeneroval do sve svrchovane hruzne podoby, do etnickeho terorismu.


Proti takove hruze musime bojovat. Nesmime se stat koristi cynickeho presvedceni, ze historie je nasilna a strasna, hnana bezuzdnou touhou po zlate, nafte, po bohatstvi a moci. Tento cynicky vyklad historie je nepravdivy. Evropske dejiny zacinaji Solonovou pokojnou revoluci, ktera reformovala athenskou ustavu. Osvobodil otroky, kteri byli drive svobodnymi obcany, ale propadli svobodou svym veritelum, kterym nebyli sto splatit dluhy. Solonova revoluce zamezila Athenanum v opakovani podobne praxe. Odtud bylo jeste hodne daleko k Americke revoluci a k Abrahamu Lincolnovi, ktery padl jako posledni ze sestisettisic bilych vojaku ve straslive valce, jejimz vysledkem bylo osvobozeni cernych otroku ve statech jizni konfederace.


Toto nejsou pouhe dve vyjimky, jez by kraslily jinak nekonecne dejiny chamtivosti a nasili. Jedna se spise o vyznamne uspechy - je nutno priznat, ze se vyskytuji spise vzacne uprostred mnozstvi porazek a nezdaru, ktere jsme utrpeli casto v dusledku nasich vlastnich chyb - v prubehu naseho nekonecneho zapasu za svobodu a spravedlnost.


A nyni, kdyz se opet potykame s novymi nezdary, si musime vzpomenout na nas nejcerstvejsi uspech: Jizni Afriku. A musime si neustale pripominat takova neuveritelna vitezstvi ducha svobody, otevrenosti a lidskosti, jakym byl Churchilluv zdanlive beznadejny odpor vuci Hitlerovi po padu Francie a Masarykuv triumf, kdyz privedl domu sve chrabre vojaky (armadu o sile 60000 muzu) pres Sibir a Vladivostok, Tichy ocean a americky kontinent, aby zalozil velkolepou republiku, otevrenou spolecnost natolik silnou, ze po rade nasilnych a smrtelnych nehod dokazala vzdy znovu povstat.


Poslední změna: 8. duben 2016 15:02 
Sdílet na:  
Kontakty

3. lékařská fakulta

Univerzita Karlova

Ruská 87, 100 00 Praha 10


tel.: +420 267 102 111

fax: +420 267 311 812

IČO: 00216208, DIČ: CZ00216208


Další kontakty a bankovní spojení



Jak k nám


Váš názor