Excelence, magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici, damy a panove.

Kazdy z nas si vzpomina na knizky sveho detstvi. Je mozne, ze prave tyto knizky spoluvytvareji urcite duchovni, intelektualni a citove sprizneni tech, jimz jsou spolecne. Jsou v nich skryty archetypalni prvky, ktere se coby kulturni svorniky klenou napric epochami, rasami, narody a kulturami. Vzpominam na jednu takovou knizku, kterou jsem cetl, kdyz mi bylo asi osm let. Byla to Podivuhodna cesta Nilse Holgerssona Svedskem od Selmy Lagerlofove1. Nils, zaklety v maleho skritka, podstoupi nevsedni pout za hranice lidskeho sveta s hejnem divokych hus. Podstoupi Cestu tam a zase zpatky. Prodela promenu z rozmazleneho ditete v jinocha, ktery obsahl siravy tohoto sveta. Jde stale o totez tema: o motiv stvoreni a drama zkazenosti a zachrany Tema cum variationibus2. To tema se vraci po cely zivot. Zazniva v polyfonii Bachove, v titanstvi Beethovenove a v tryzni Mahlerove; vraci se v dramatech Shakespearovych stejne jako v podivuhodne trilogii Tolkienove; je vteleno do Michelangelova stropu Sixtinske kaple a jeho ozvena pronika srdcem kazdeho z nas.

Uplynula leta a v Praze tou dobou filosofie prozivala konjunkturu svobody mycu oken, nocnich vratnych, topicu v kotelnach a invalidnich duchodcu. My, kteri jsme meli prupravu prirodovednou a pohrichu pozitivistickou, korigovali jsme ji cetbou zakazanych dejin a ruznymi pokusy o zasveceni do "kabaly" duchovnich spolecenstvi seskupenych okolo transdisciplinarnich seminaru u prof.Katetova na Matematicko- fyzikalni fakulte UK, u Havlu na Rasinove (tehdy Engelsove) nabrezi a posleze i na Novotneho lavce. V jednom takovem transdisciplinarnim krouzku se casto objevovali napr. Zdenek Neubauer, Ivan M. Havel, Jiri Fiala, Petr Vopenka, Jan a Martin Palousovi, Kamila Bendova, Zdenek Pinc a rada dalsich. Dominantnim tematem byl vztah duse a tela. Mind and body.

A tak se jednou stalo, ze jsme s kolegou Janem Libigerem prednaseli na Rasinove nabrezi o interakcionismu. Hlavnim predmetem naseho sdeleni byla kniha slavneho epistemologa Sira Karla Poppera a nositele Nobelovy ceny, neurofyziologa Sira Johna Ecclese "The Self and Its Brain"3.

Interakcionismus je teorii psychofyzickeho vzajemneho pusobeni. Popper zahajuje jeho vyklad kritikou materialismu, na niz navazuje vysvetlenim sve koncepce tri svetu. Uznava, ze materialismus inspiroval vedu a ze mnozi velci materialiste od Demokrita a Lucretia az po Herberta Feigla a Anthony Quintona byli zaroven humanisty a bojovniky za svobodu. Popper deli materialismus ve vede na teorii kontinua (Faraday, Maxwell, Einstein, Schrodinger), ktera vedla k teorii pole a na teorii atomistickou (Demokritos, Epikuros, kvantova mechanika). Oba tyto programy vysly z toho, ze hmota, jako neco, co vyplnuje prostor, je prapuvodni, zakladni, nepotrebuje dalsiho vysvetleni a tak je zakladem vsech pojmu, kterymi se cokoli dalsiho vysvetluje. Fyzika obsahuje radu vysvetlujicich vlastnosti hmoty, jako je vyplneni prostoru ("impenetrabilita"), elasticita, koheze a skupenstvi. Jenze prave fyzika sama poskytuje podle Poppera nejdulezitejsi argumenty proti klasickemu materialismu tim, jak se sama prekonala ("transcended itself"). Tak napr. recti materialiste soudili, ze hmota zaplnuje prostor a jedna vec muze narazit do druhe, coz povazovali za kauzalni interakci vsehomira. Svet jsou hodiny, vsechno bylo nejak nekdy strceno, jako kola v soukoli. Tento pohled se prvne prekonal, kdyz Newton vystoupil se svou gravitaci, coz je tah ("pull") a ne tlak ("push") a je to pusobeni hmotnych teles na sebe bez vzajemneho dotyku (!). A tak gravitacni sila, pritazlivost, byla Newtonovymi nasledovniky prohlasena za zakladni vlastnost hmoty, ktera je neschopna (a ani nepotrebuje) dalsiho vysvetlovani.

Dalsi udalosti v historii sebeprekonani materialismu byl Thomsonuv objev elektronu. Co to je? Jak je to s delitelnosti hmoty? A navic, jakmile se ukazalo, ze odpudivost a tedy impenetrabilita kousku hmoty je dana elektrickou odpudivosti stejne nabitych castic, padla predstava dotyku, stretu, strceni jako zakladniho principu. A co vic, i stabilni castice jako elektrony mohou parove anihilovat za vzniku fotonu (svetelnych kvant); a mohou take z fotonu (gama-zareni) vznikat. Ale svetlo neni hmota, protoze hmota nemuze mit jeho rychlost. Presto svetlo roztoci mlynek ve vakuu. A tak rikame, ze svetlo i hmota jsou formy energie. Zakon zachovani hmoty jsme museli vzdat. Hmota muze byt znicena i vytvorena (napr. anihilace pri stretnuti s antihmotou za vzniku svetla). Hmota je tedy pouze vysoce koncentrovana energie premenitelna do jinych forem. Je tedy cosi, jako proces zamenitelny za jine procesy, treba teplo, svetlo, pohyb. Hmota tedy neni pralatka, substance, esence. Jak rika Whitehead, vesmir neni muzeem veci, ale souborem udalosti a pochodu. Struktura hmoty je atomicka. Ale strukturu atomu ci jejich castic takto klasifikovat nelze. Je sotva "hmotna". Fyzikove prekonali materialismus. Stale jeste pracuji s casticemi, ale uz nerikaji, ze jsou to castecky, kousicky "hmoty". Clovek uz neni mechanicky stroj, ale elektrochemicky stroj. Ta zmena je dulezita.

Popper se snazi ukazat, ze vyvoj materialismu speje vlastne k idealismu, ovsem k idealismu noveho typu. Zbyva ovsem objasnit, jaky je vztah ideji ke svetu, ktery jsme az dosud zmapovali materialistickymi prostredky. Proto se Popper take venuje problemu, co je realne. Vysvetluje, ze nejprve jsou realne caste veci obvykle velikosti. To, co dite muze vzit a strcit do pusy. Pak se pojem rozsiri i na vetsi objekty, ktere nemuzeme uchopit (hory) a mensi (prach).

Jak k tomuto rozsireni dojde? Tak, ze entity, ktere uznavame za realne, musi mit schopnost vykonavat vliv (pricinny vliv) na "a prima facie" realne veci (bezne velikosti). Zmeny v beznem svete povazujeme tedy za ucinky entit domnele realnych. Napr. Brownuv pohyb povazujeme za ucinek a tedy za dukaz existence molekul. Akceptujeme veci jako realne, jestlize mohou kauzalne pusobit nebo alespon interagovat s beznymi hmotnymi vecmi naseho sveta. Pole a sily jsou tedy realne. Materialiste podle Poppera resi problemy tim, ze vsechno, co interaguje s jejich svetem, nazvou proste formou hmoty a odbyto. Co neni forma hmoty, nemuze s realnym svetem interagovat.

Toto tvrzeni je velmi dulezite pro pochopeni Popperovy kritiky paralelismu jakozto materialismu. Psychofyzicky paralelismus je zvlastni formou novodobeho dualismu. Za jeho zakladatele se povazuje T. Fechner (1801- 1887), jeho dalsimi reprezentanty jsou napr. W. Wundt, Th. Ziehen, H. Ebbinghaus, u nas filosof a psycholog Frantisek Krejci. K paralelismu se hlasil i znamy rakousky fyzik Ernst Mach. Jeho zakladni myslenku lze shrnout takto: dusevni a fyziologicke pochody predstavuji dve v sebe uzavrene, vedle sebe bezici rady jevu - nematerialnich a fyzickych, hmotnych - jejichz jednotlive casove korespondujici clanky si navzajem odpovidaji, tj. za prve jsou k sobe jednoznacne prirazeny, takze kazdy dusevni jev ma jediny, jen jemu prislusejici "fyziologicky korelat" a za druhe, nejsou spjaty kauzalne, tzn. vzajemne se nevyvolavaji, na sebe nepusobi, ani se nijak realne neovlivnuji. Prave toto posledni tvrzeni je v rozporu s prukazem "realnosti", jak ho podava Popper (viz vyse), protoze kdyby se pusobeni nehmotneho sveta neprojevovalo v hmotnem, nemohli bychom nehmotny svet povazovat za realny. Uz proto musime byt interakcionisty, abychom mohli s vlivem ideji pocitat. Neubauer to nazyva u Poppera "umirnenym platonismem"4. Aby vsak udrzeli dualistickou predstavu a nedostali se do rozporu se zakonem zachovani energie, popreli paraleliste jakykoli realny vztah mezi psychickymi a fyziologickymi pochody. Zuzenym chapanim kauzality se dostavaji paraleliste k paradoxnimu tvrzeni, ze duse bez tela neni mozna, avsak zaroven s nim vubec nesouvisi, ackoli existuje.

Popper naproti tomu prokazuje, ze existuje nehmotny realny svet ovlivnujici svet hmotny. Za tim ucelem se vraci i k vyvojove teorii, s niz se musi nejak vyporadat.

Prirodni selekce je obvykle vykladana jako vysledek interakce mezi slepou nahodou (mutace) a silami zevne, na nez nema zivocich vliv. Cile a zadosti organismu se zpravidla nepocitaji. Teorie Lamarcka ci Butlera ci Bergsona pocitajici s preferencemi a cili, jsou v rozporu s darwinismem, jak byl donedavna prezentovan, ponevadz prinaseji moznost dedicnosti ziskanych vlastnosti. To napravuji Baldwin a Morgan tzv. teorii organicke evoluce (Alister Hardy, "The Living Stream"5) 6: Kazdy zivocich, zejmena vyssi, ma ruzny repertoar chovani ve sve vybave. Prijetim nove formy chovani muze zivocich zmenit sve okoli. Genuinni volbou (napr. noveho pokrmu) muze zmenit ekologicke milieu a vystavit sebe a sve potomky novym selekcnim tlakum. Tak zivocich svymi tuzbami, cili a volbami ovlivnuje vysledek prirodni selekce. Klasicky je priklad s zirafou, ktere se podle Lamarcka krk natahl vecnym usilovanim o potravu, ktera byla prilis vysoko. Podle modernich Darwinistu byla primarni zaliba zirafy v takove potrave, ktera vytvorila novy selekcni tlak, jenz zvyhodnoval zvirata s delsim krkem. Casto lze tezko rozhodnout, zda je primarni anatomicka zmena nebo zmena chovani (napr. zmena v jidle a zmena zazivaciho traktu). Popper povazuje tuto otazku na rozdil od Darwina za velice dulezitou. Chce totiz ukazat, jak nehmotne (psychicke) muze pusobit na utvareni hmotneho sveta.

Proti vyse zminenym koncepcim nabizi Popper (a s nim i Eccles a dalsi) koncepci tri svetu. Tzv. Svet 1 je bezny materialni svet kolem nas, svet budov, mostu, letadel, planet a atomu. Je predmetem fyzikalniho badani a plati v nem take fyzikalni zakony apod. Svet 2 je svetem psychickych prozitku a stavu vcetne vedomi, psychologickych dispozic (chteni), apod. Svet 3 je realny nehmotny svet. Patri do neho obsah mysleni, vyplody lidskeho ducha, zejmena vedecke otazky, problemy, argumenty. Tento svet je produktem lidskeho mysleni. Je realny proto, ze pusobi na to, co obecne povazujeme za realitu (tedy na Svet 1) . Existuje nezavisle na nasem vedomi, ale pouze prostrednictvim nej se muze zhmotnit (embody). K takovemu stretu, zhmotneni dochazi ve vedecke praci, v umeleckych dilech (socha je svet 1, ale jeji idea je svet 3), apod. Jako priklad Popper uvadi, ze problem ridnuti vyskytu prvocisel (nehmotny, patrici do sveta 3), je realny i bez cloveka, asi jako je realny Mount Everest, i kdyby ho nikdy nikdo nevidel a neslezl. Reseni problemu (logicke uvahy, hledani, pocitani) patri jiz do sveta 2, popr. 1 a je vazano na toho, kdo to dela. Svet 2 a 3 spolu mohou prijit do styku pouze skrze svet 1 (fyzikalni, chemicke, fyziologicke pochody), coz je jakysi computer (mozek, stroj).

Pri sve lonske prednasce na 3.lekarske fakulte UK Sir John Eccles vysvetloval, jak si na mikrourovni predstavuje stret nehmotneho ducha s biologickymi pochody v neuronech. Jde podle neho o probabilisticky proces, ktery bychom si mohli predstavit jako jakesi rozhodovani, zda k uvolneni urciteho kvanta molekul neurotransmiteru ze synaptickych granuli dojde nebo nedojde.

Kdyz jsme tehdy po seminari vysli od Havlu na nabrezi, byli jsme, jako vzdy, ke sve budoucnosti zcela naivni. Popper, Einstein, Schrodinger, Eccles a Huxley se sice mezi sebou znali a psali si, pro nas vsak neexistovali. Byli z jineho sveta, jejz nebylo myslitelno promitnout do budoucnosti naseho kousku Evropy konce 20. stoleti. Byli to pro nas klasici, zrovnatak jako Madam Curie nebo Claude Debussy.

Nedlouho po onom seminari dostala se mi do rukou Popperova intelektualni autobiografie, priznacne nazvana UNENDED QUEST, Tazani bez konce(8). Slovo Quest ma vsak v anglictine jeste jeden, specialni vyznam: Znamena vypravu Artusovych rytiru za svatym Gralem - mystickou nadobou, v niz je uchovana krev Kristova - kvintesence Vtelene Pravdy4. Otevrel jsem ji a vratil se zpet hluboko do detstvi: Maly Karl Popper tehdy cetl o podivuhodnem putovani Nilse Holgerssona Svedskem. Jeho, slovutneho muze, svetoobcana narozeneho ve Vidni a pasovaneho na rytire anglickou kralovnou (r.1965), nesla do zivota taz moudra husa, Akka z Kebnekajsy, co vzdy zpozornela, slo-li o clovecinu. Nemohl jsem se od jeho autobiografie odtrhnout. Jak blizky mi byl jeho vyrok, ze clovek by se nikdy nemel snazit byt presnejsi, nez nez ta ktera problemova situace vyzaduje. Kritizoval filosofy pro to jejich neustale usili o presne definice pojmu. Zalezi na hypotezach, ne na pojmech, rikal. Vztah mezi pojmem a hypotezou je asi takovy jako vztah mezi pismenem a slovem: stejne pri preklepu vite, o co jde, na pismenku nezalezi. Vzdy je nezadouci usilovat o zvyseni presnosti jen pro ni samu- obzvlaste jazykove presnosti - ponevadz to vede ke ztrate jasnosti. Uvadel priklad neprelozitelne slovni hricky, kterym babicka trapivala maleho Bertranda Russela: "What is mind?" "No matter!" "What is matter?" "Never mind!" Lepe je ptat se "What does mind?", nebot to lze testovat. Omlouval jsem se v duchu za vsechny ucitele, kteri trapi sve zacky skolacky dotazy "Co je...?" a trestaji je za odpovedi typu "Definice je, kdyz...".

Shledal jsem, ze Poppera take v 17ti letech trapil problem, co je vlastne veda. Snazil se najit demarkacni caru mezi vedou a pseudovedou, mezi dogmatickym myslenim a kritickym. Shledl se v Einsteinovi, ktery na prednasce ve Vidni v kvetnu 1919 prohlasil, ze by jeho teorii bylo nutno opustit, kdyby se pozorovanim nezjistil rudy posuv vlivem gravitace. To byla Popperova hvezdna hodina: Veda stavi v podstate testovatelne hypotezy. Testovatelne znamena v jeho terminologii falzifikovatelne, vyvratitelne. Napr. jestlize nekdo rekne, ze vsechny labute jsou bile a ja mu prinesu ukazat cernou labut, tak on ma dve moznosti. Bud sve puvodni tvrzeni opravi, pak postupuje vedecky anebo prohlasi, ze to cerne neni labut. Tomu Popper rika imunizace hypotezy. Ten, kdo svou hypotezu imunizuje proti jakemukoli vyvraceni, ma "pravdu" i nadale. Popper uvadi jako priklad ryzi vedeckosti uvadi prave Alberta Einsteina, ktery si predem vyvratitelnost svych hypotez otevrel, umoznil. Vedec je podle Poppera tedy ten, kdo umi definovat okolnosti, za kterych jeho hypoteza neplati. Naproti tomu jako priklad pseudovedy Popper uvadi napr. psychoanalyzu. Rika: Jestlize prijdete k psychoanalytikovi, on Vas leci a je Vam potom lepe, tak rekne "Vidite, jak to pusobi, uz je Vam dneska dobre, to to funguje." Jestlize je Vam naopak cim dal hur a uz nechcete pokracovat, tak rekne "Vidite, ted jste v predpokladane fazi odporu a to je dukaz, ze vsechno funguje jak ma". Takto se take imunizoval jako "veda" marxismus, kdyz zustal zcela neotresen pote, co historie vyvracela jeden jeho postulat za druhym. K tomu jeste mala douska: Popper rozeznava imunizaci cestnou a necestnou. Cestna imunizace brani teorii predpoklady, ktere samy o sobe jsou vyvratitelne. Kdyz napr. newtonovsti fyzici tvrdili, ze za Uranem musi byt jeste nejaka dalsi planeta, protoze si jinak nedovedou vysvetlit odchylku jeho drahy oproti vypoctu, imunizovali tim svou teorii pohybu kosmickych teles. Tato imunizace byla ovsem sama v podstate vyvratitelna. Po zdokonaleni pozorovacich metod se skutecne zjistilo, ze meli pravdu. Jejich imunizace tak prispela k hledani a posleze objeveni Neptuna. Naproti tomu necestna imunizace znemoznuje jakkoli tu kterou hypotezu vyvratit. Z hlediska vedy je nevedecke to, co neni vyvratitelne.

Popper reformoval Humuv problem indukce: podle Poppera indukce neexistuje. Obecne teorie nemohou byti odvozeny z jednotlivin, avsak mohou byt jednotlivinami zamitnuty, ponevadz se mohou dostat do rozporu s popisem pozorovatelnych faktu. Vzdy je nejprve myslenka, pak udaj: ten ji bud vyvrati nebo ne. Nikdy tomu neni obracene. Veda tedy postupuje vzdy deduktivne.

Popper kouzelnym zpusobem upozornuje na plodnou dialektiku dogmatickeho a kritickeho mysleni. Jakoby druhe se nemohlo rozvinout bez prveho. Je tomu jak v ontogenezi, kdy dite prodelava svou fyziologickou periodu dogmatickeho a obsedantniho mysleni, aby byla pozdeji vystridana adolescentnim ostrym kriticismem, tak v dejinach. Popper vyslovil velice puvabnou, byt treba ne zcela pravdivou hypotezu, jak vznikla soudoba evropska hudba. Rika zhruba toto: Cirkev privedla lidi do kostelu, lide byli nuceni tam pri msi zpivat unisono gregoriansky choral a dostali se do situaci, ze ne kazdy se svym hlasem dokazal jit unisono s temi ostatnimi. I musel se obcas zlomit niz k nejake nejblizsi alternativni konsonante, a vznikla nota proti note, punktum kontra punktum, a tedy vlastne kontrapunkt. V nem spatruje Popper zarodek polyfonie bachovske a nakonec pozdeji i romanticke hudby. Je to ukazka toho, jak si predstavuji, ze svobodna tvorba teprve spoutavana formou se prodere k vysinam, a ze ono spoutani formou je teprve paradoxne tim pravym impulsem k velkym dilum. Proto nemohla vzniknout Bachova hudba v Africe, nemohla vzniknout v Latinske Americe, nemohla vzniknout v Australii, protoze tamni umelci byli prilis nespoutani, prilis svobodni, nebot nebylo dogmatu, ktere by je svazovalo, anebo to bylo dogma jine. Takto aplikovano, cirkevni dogma zkultivovalo evropskou hudbu do podoby Bachu, Beethovenu a Mendelssohnu.

Je zde tedy cosi, co zdanlive postupuje proti kreativite, proti tvorivosti, ale ten souboj je prumetem prilisneho zjednoduseni. Ve skutecnosti jde o souhru. Bez formy neni hodnotneho obsahu, cosi se musi stat, nejaka prekazka musi prijit, musime na sebe vzit nejaky handicap, abychom byli schopni velikeho dila. Vsimneme si take, ze dejiny umeni se nehemzi temi, kdo meli snadne zivobyti. Odpor na nas kladeny vyvola tvorive usili k prorazeni cesty.

The Economist v uvodnim clanku sve prilohy z 16. unora 1991 pise: "Obecne vzato, vedci pohlizeji na filozofy jako na obtizny hmyz. Trpce si stezuji na sveraci kazajku, do niz je uveznil Sir Karl Popper. Kdykoli pisi zadost o grant, museji ji formulovat popperovsky: definovat jasnou hypotezu a zpusob jejiho testovani. Pro vetsinu z nich je vsak smyslem zadosti o grant ziskat penize na to, aby neco objevili, a ne aby overovali existujici hypotezu. Jsou to badatele a ne patentovi urednici". Zde jsme u jadra veci. Vedec vyznavajici popperismus si musi byt vedom toho, ze nezije podle svych zasad a idealu. Zde stoji Popper proti T.S.Kuhnovi 7, ktery pojem pravdy explicite odmita; jedinym cilem poznani je podle neho prosadit se a pretrvat - a to za kazdou cenu. Kuhnovo pojeti se na prvni pohled vice blizi faktickemu stavu veci4. Ve vsech dobach meli in concreto pravdu pani Bonacieux a Sancho Panza. Dejiny vsak daly za pravdu nakonec Quijotum, Cyranum a d'Artagnanum. Take veda vdeci za svou existenci, smysl a prestiz nikoli sve prozaicke kazdodennosti, nybrz svemu zcela neskutecnemu a neuskutecnitelnemu idealu: rytirstvi pravdy. Vedec sice netravi cele dny falzifikaci hypotez, jak by podle Poppera mel. Presto se v jednom lisi od, rekneme, politika ci kneze: je pripraven, alespon teoreticky, zmenit svuj nazor, zmeni- li se fakta. Primo si lebedi v nevedomosti, nebot to je surovina, s niz pracuje. Tento ideal po zpusobu davnych trubaduru Karl Popper genialne vyhmatl a stal se jeho hlasatelem. Jeho intelektualni autobiografie je toho dokladem. Kdo vlastne je jejim autorem?

Sir Karl Raimund Popper,C.H., K.T., M.A., Ph.D., D.LITT., F.R.S., F.B.A. je nejvyznamnejsim zijicim filozofem vedy (epistemologem). Narodil se 28. cervence 1902 ve Vidni jako syn Dr. Simona Siegmunda Carla Poppera a Jenny roz. Schiffove. Pracoval kratce jako kopac, pokousel se take o umelecke truhlarstvi. Tato prace vsak troskotala na rozbujelem vnitrnim intelektualnim zivote, ktery jej rozptyloval. Ozenil se s Josefinou Annou Henningerovou (1930). Vystudoval matematiku, fyziku a psychologii na Videnske univerzite. Pracoval pak nejprve jako ucitel na zakladni skole a pozdeji jako starsi asistent filozofie na Canterbury University College v Christchurch na Novem Zelande (1937-1945). V letech 1945-1966 byl vedoucim katedry filozofie, logiky a vedecke metodologie na London School of Economics. Zde byl take jednim z jeho slavnych zaku George Soros, mj. mecenas Central European University v Praze. K. Popper prednasel na Harvardske univerzite (1950) a pusobil ve Stanford Center for Advanced Study v oblasti behavioralnich ved (1956-1957). Proslovil vyrocni prednasku o filosofii v Britske akademii, prednasel na Londynske univerzite, na Oxfordske univerzite (1961), aj. Jako visiting professor prednasel na univerzitach v Kalifornii a v Minnesote (1961), v Indiane (1963), v Denveru (1966), Emory (1969), Princetonu (1963), Washingtonu (1965), na Salk Institute for Biological Studies (1966-1967) aj. Byl clenem vyboru Spolecnosti pro symbolickou logiku (1951-1955), Mezinarodni akademie pro filozofii a vedu (od r. 1948), Britske akademie (od r. 1958), cestnym clenem Americke akademie umeni a ved (or d. 1966), cestnym clenem Harvardske kapitoly Phi Beta Kappa (od r. 1964), prezidentem Aristotelovske spolecnosti (1958-1959), Britske spolecnosti pro filozofii a vedu (1959-1961), zahranicnim clenem Narodni akademie ved ve Washingtonu (od r.1986), clenem Kralovske spolecnosti aj. Mezi oblasti jeho zajmu patri take hudba.

V prvnim zasadnim dile, Logik der Forschung, ktere vydal jeste v kontaktu s Videnskym krouzkem (Wiener Kreis) logickych pozitivistu, odmita Popper jejich induktivni empirismus a vyvojovy historicismus. Pozdeji vydava The Open Society and Its Enemies, The Poverty of Historicism, On the Sources on Knowledge and of Ignorance, Quantum Mechanics without the Observer, spolu s Ecclesem The Self and Its Brain, intelektualni autobiografii Unended Quest a mnoho dalsich. Mel osobni kontakty s Albertem Einsteinem, Erwinem Schrodingerem a s dalsimi predstaviteli vedy. Vzhledem k tomu, ze Popper, ac jako mladik socialista, byl nakonec kritikem marxismu a patril mezi zapovezene filozofy, ma vuci nemu Karlova univerzita dluh. Sir Karl Popper se v letosnim roce doziva 92 let. S ohledem na mimoradne dilo v oblasti metodologie a filozofie vedy, ktere zasahlo mimo jine vyznamne i medicinu, konkretne problem tela a mysli, jak byl formulovan v dile The Self and Its Brain, navrhuje 3.lekarska fakulta Siru Karlu Popperovi udeleni cestneho doktoratu Karlovy univerzity, zduraznujic mimoradny kulturni, filozoficky, vedecky, duchovni i politicky prinos Sira Poppera pro svetove spolecenstvi. Sir Karl Popper ztelesnuje to nejlepsi, cim region stredni Evropy prispel k duchovnim dejinam 20.stoleti. Pro Karlovu Univerzitu je cti, ze Sir Karl Popper prijal nase pozvani, postoupil narocnou cestu a dopral nam tak prozit v radosti, s velikym vdekem a v uprimnem obdivu tuto chvili, ktera se nezapomenutelne navzdy zapise do dejin ceskeho vysokeho skolstvi. Je to chvile prave tak neskutecna, jako navrat Nilse Holgerssona zpet do tohoto sveta, jako vitezstvi Dona Quijota, jako pad komunismu, jako prezidentstvi vezne a pomocneho delnika Vaclava Havla. Je to spravedliva chvile.

1. Lagerlofova C.: Podivuhodna cesta Nilse Holgerssona Svedskem. Ces.prekl. D.Pallasova, SNDK, Praha, 1.vyd.1957, 2.vyd. 1967.

2. Neubauer Z.: Do sveta na zkusenou cili O cestach tam a zase zpatky. Doporucena cetba, Praha 1990.

3. Popper, K.R., Eccles, J.C.: The Self and Its Brain, ed. Roche, Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg, London, N.Y. 1978 (La Roche, licenced edition).

4. Neubauer Z.: Popperovske medailonky. Vesmir,72,1993,2:105- 108.

5. Hardy, A.: The Living Stream, Collins, London, 1965.

6. Huxley, J.: Evolution. The Modern Synthesis, Allen Unvinn, London, 1942.

7. Kuhn T.S.: The Structure of Scientific Revolution. University of Chicago Press, 1962

8. Popper K.: Unended Quest. An intellectual autobiography. Fontana/Collins. 5.vyd., Glasgow 1980.